A před necelým měsícem jsme se opravdu dočkali – Apple updatoval celou řadu profesionálních notebooků MacBook Pro. Třináctipalcový model dostal výkonnější procesory z rodiny Intel Core 2 Duo a novou integrovanou grafickou kartu nVidia GeForce 320M, patnáctipalcový model dostal dedikovanou grafiku nVidia GeForce 330M společně s integrovaným ořezávátkem Intel HD a procesor z rodiny Intel Core i5 nebo Core i7 ve výkonnější verzi. Stejnou motorizaci pak máte možnost zvolit i u sedmnáctipalcového modelu, byť procesor Core i7 je zde k dispozici pouze ve speciální variantě a pouze na objednávku.
Jak první model pro test jsme zvolili zřejmě nejzajímavější kousek z celé řady, patnáctipalcový MacBook Pro osazený procesorem Intel Core i7.
Unibody dosáhlo vrcholu
Z hlediska vzhledu se žádná evoluce natož revoluce nekoná, Unibody provedení nových notebooků zkrátka dospělo do bodu maximální vychytanosti. Vše zůstává na stejném místě, jako u předchozí řady počítačů, proto se jim budeme věnovat pouze v krátkosti.
Hliníkové tělo je stále stejně pevné, šasi je z jednoho kusu hliníku, ze spodní části kryté hliníkovým plechem přichyceným několika šrouby. Tato část je uživatelsky odnímatelná (což znamená, že jejím sejmutí nepřicházíte o záruku) a umožňuje tak snadný přístup k výměně pevného disku nebo paměťových modulů (těmito kroky také o záruku nepřijdete).
Pravý bok skrývá za tenkou štěrbinou kombinovanou dvouvrstvou vypalovačku a výřez pro bezpečnostní zámek typu Kensigton Lock. Levý bok je o poznání zajímavější: kromě napájecího magnetického konektoru zde potkáte zdířku gigabitové lokální sítě, rychlý FireWire 800 port, výstup pro externí monitor Mini DisplayPort s integrovaným zvukovým výstupem, dvojice rychlých USB 2.0 portů, čtečku SD karet a zvukový vstup a výstup (včetně optického výstupu). Je skvělé, že zůstalo zachováno malé tlačítko umožňující rychlé zjištění zbývající energie v akumulátoru bez nutnosti zapínat počítač.
Hmotnost celého počítače se pohybuje těsně pod hranicí tří kilogramů, mechanická odolnost je zkrátka příkladná a jen těžko potkáte notebook jiného výrobce se stejně tuhou šasi.
Klávesnice s osvědčeným touchpadem
Klávesnice je běžných rozměrů a je umístěna ve středu zadní části, kolem ní pak zbývá dostatek místa pro perforaci nad použitými reproduktory. Zapínací tlačítko nacházíme v pravém horním rohu.
Klávesy jsou černé a podsvícené, což je však u Apple notebooků této kategorie zcela běžnou záležitostí. Podsvícení je řízeno automaticky podle úrovně okolního podsvícení, intenzitu lze však prostřednictvím speciálních funkčních kláves ovládat také manuálně. Podsvícení je realizováno podobným stylem, jakým znáte z mobilních telefonů a při práci ve tmě je praktičtější, než lampička umístěná v horní rámu osvětlující celou horní plochu notebooku. Zamrzí jen jedna věc – osobně bych přivítal také podsvícení okrajů touchpadu.
Samotná klávesnice je kvalitní, tlačítka mají optimální zdvih, jistý dotisk i slušné vedení, při rychlém psaní jsou však trochu hlučnější.
Touchpad je jako obvykle obrovský, skleněný a multidotykový. Celá jeho plocha slouží jako mechanické tlačítko – to však není nic, co bychom neznali již z předchozích generací jablečných notebooků.
S dobrými úhly
Pro test jsme měli k dispozici model se základním lesklým displejem s rozlišením 1 440 x 900 obrazových bodů. Pokud však nemáte hluboko do kapsy, můžete si připlatit za displej s vyšším rozlišením (1 680 x 1 050 bodů), který navíc můžete mít i v matném provedení. České ceny za tyto příplatky prozatím neznáme, ve Spojených státech si připlatíte za lesklý displej s vyšším rozlišením sto dolarů, za matný displej s vyšším rozlišením pak sto padesát dolarů. Displej se základním rozlišením není dostupný v matné variantě.
Displej v testovaném kusu byl kvalitní, pozorovací úhly dopadly podle očekávání a byly výborné především v horizontálním směru. LED podsvícení je dostatečně silné, vadilo mi pouze jeho velmi pozvolné rozsvěcování. Abyste rozuměli: displej se postupně zjasňuje od černé tak, že optimální podsvícení pro běžně osvětlenou místnost je až za polovinou dostupného rozsahu. Ale zde jde o zcela subjektivní názor a jiný uživatel může mít zcela jiné potřeby.
Disk se zahanbit nenechá
V testovaném modelu byl osazen pevný disk Hitachi (model HTS545050B9SA02) s kapacitou 500 GB a papírovou rychlostí 5 400 otáček za minutu. Původně se na v naší Facebookové skupiny strhla vlna kritiky nad použitým diskem, který byl označován za zbytečně pomalý.
Jak však ukázaly testy, je tento disk v sekvenčních testech rychlejší, než často vyzdvihovaný pevný disk WD Scorpio Blask 320GB s rychlost 7 200 otáček za minutu. Dokazuje to, že moderní 5 400otáčkové disky jsou především díky vysoké hustotě záznamu často rychlejší, než jen o trochu starší disky s více otáčkami – a to vše s výrazně nižšími vibracemi a spotřebou.
Použitý disk Hitachi tak práci s počítačem nikterak neomezoval, přivítal jsem jeho naprostou bezhlučnost – i ve zcela tiché místnosti nebyly slyšitelné projevy jeho činnosti. Zkrátka a dobře Apple do svého nejvyššího modelu přenosného počítače vybral nejen dobrý procesor, ale i slušný pevný disk.
Výkon jako iMac
V ruce jsme měli nejvýkonnější model ze současné nabídky přenosných počítačů Apple a bylo to poznat. Subjektivně nebyl poznat rozdíl mezi rychlostí testovaného MacBooku Pro a nejvyšším modelem sedmadvacetipalcového iMacu – ty se ukázaly velmi neznatelně i u syntetických benchmarků.
Použitý procesor Intel Core i7 620M je dvoujádrovou mobilní variantou osazenou 4 MB vyrovnávací paměti. Procesor je nativně taktován na frekvenci 2,66 GHz, v případě potřeby se však dokáže dynamicky přetaktovat až na frekvenci 3,333 Ghz – toto přetaktování se děje zcela automaticky vždy, když vytížení přesáhne sto procent. Procesor se však v systému díky technologii Hyper Threading tváří jako čtyřjádrový.
Procesor je vyroben 32 nm technologií a jeho maximální spotřeba je dle informací výrobce 35 W. Podporuje nejvýše 8 GB operační paměti s maximální přenosovou rychlostí 17,1 GB/s. Běžná provozní teplota procesoru končí dle parametrů tohoto modelu na hodnotě
105 stupňů celsia – nižší hodnoty patří k optimálním.
Subjektivně je vše výborně rychlé a s notebookem je radost pracovat včetně náročných operací, jako je střih videa v plném HD rozlišení, kodeku H.264 a datovém toku přesahujícím dvacet megabitů za sekundu. To vše zvládá nejen procesor a grafika, ale i použitý pevný disk. Skvělé.
Stejně tak náročnější grafické aplikace: efekty a postupy, které v Aperture na Core 2 Duo stroji trvají často i vteřiny, se aplikují v podstatě okamžitě. Zkrátka síla procesoru se projevuje především v aplikacích pracujících s multimediálními daty a také v aplikacích schopných využít více jader / vláken.
Srovnání se staršími modely vidíte na následujících grafech – a pokud to z nich není
dostatečně patrné, tak vězte, že MacBook Pro 15“ Core i7 je sen každého cestujícího profesionála.
Grafická karta Intel HD je přímo součástí procesoru a její výhodou je především velmi nízká spotřeba. Její použití pro Mac OS X je však trochu nepraktické, protože karta nepodporuje některé základní systémové technologie, jako je například OpenCL. Což je problém, jak si povíme později.
Druhou grafickou kartou je dedikovaná nVidia GeForce GT 330M s 512 MB vlastní grafické paměti. Karta je to přijatelně výkonná a na rozdíl od integrované grafiky všechny systémové vychytávky Mac OS X podporuje.
Operační systém využívá vlastní technologie čipsetu, který umožňuje přepínat mezi oběma grafikami za chodu podle toho, jaké služby daná aplikace používá. To je základní rozdíl oproti podobné technologii nVidia Optimus, která přepíná mezi aplikacemi na základě seznamu aplikací.
Mac OS X tak přepíná podle toho, jaké služby aplikace vyžaduje. Pokud chce aplikace použít některou ze systémových funkcí (OpenCL, akcelerace H.264, apod), automaticky přepne na výkonnější grafiku. A to je právě ten problém – pokud totiž spustíte aplikaci, která přepne na dedikovanou grafiku (tedy například Photoshop), pak se na integrovanou nevrátíte do té doby, než aplikaci ukončíte – tedy úplně nezavřete. Tedy dokud neuděláte něco, co jde proti filozofii samotného Mac OS X, kde se běžící aplikace neukončují, pouze zavírají jejich okna. Pokud vám tak jde o maximální výdrž, budete muset všechny aplikace ručně ukončovat.
Navíc je zde problém nepodpory OpenCL, který je do budoucna dvousečnou zbraní. V současnosti vše funguje tak, že pokud například používáte webový prohlížeč, systém jede na integrovanou grafiku (pokud se tedy nepokusíte přehrávat webové video, pak se vše přepíná na lepší grafiku). To však pouze proto, že webový prohlížeč nepodporuje OpenCL – jakmile by tuto podporu přidal (například pro urychlení zpracování javascriptu), pak i pouhé spuštění webového prohlížeče přepne počítač na žravější grafiku. Tudíž s postupující adaptací technologie OpenCL vývojáři se bude MacBook Pro s procesory Intel Core ix stávat méně a méně úspornějším – a tento stav se již nyní projevuje na naměřených výsledcích výdrže na baterie.
Na druhou stranu však bezešvé přepínání funguje na výbornou, uživatel si žádným způsobem nevšimne, na jaké grafice právě běží (tedy podle zvýšené spotřeby celého stroje pochopitelně ano). Apple bohužel do systému nikterak neintegroval nástroj pro sledování aktuálně použité grafické karty, uživatel může pouze v předvolbách napájení přepnout napevno na dedikovanou grafiku a přepínání zcela vypnout. Proč zde není možnost vypnout napevno dedikovanou a pracovat pouze s integrovanou grafickou kartou Intel HD je z výše popsaného jasné – tato karta zkrátka pro bezproblémový běh Snow Leoparda a všech dodávaných aplikací nepostačuje.
Hluk a chlazení
Začneme nejdříve hlukem – ten je zkrátka minimální ve všech provozních režimech. Při běžné kancelářské a webové práci je počítač zcela bezhlučný, vnitřní teploty se pohybují na skvělých hodnotách (60 stupňů procesor, 55 stupňů grafická karta, 36 stupňů střed spodního krytu) a ventilátory točí neslyšných 1 800 otáček za minutu. Podle našich pozorování se slyšitelné otáčky začínají pohybovat až těsně pod hranicí tří tisíc otáček za minutu.
V zátěži se teploty trochu pohnou – řízení teploty procesoru zvyšuje otáčky až po dosažení teploty procesoru 95 stupňů, kdy jej během dvaceti vteřin dokáží snížit a udržovat na hodnotě 80 stupňů celsia. Teplota ve středu spodní části pak dosáhne hodnoty 42 stupňů celsia. Pokud nedojde k dynamickému přetaktování procesoru, nepřesáhne jeho teplota 80 stupňů celsia. Tyto teploty jsou zcela v pořádku vzhledem k tomu, že se pohybují v bezpečném rozsahu procesoru a je dobře patrné, že Apple dal přednost tiššímu chodu před přehnaně aktivním chlazením. Pokud zátěž pomine, je teplota snížena na 60 stupňů celsia průměrně do patnácti sekund, ihned poté dochází opět ke snížení otáček ventilátorů pod slyšitelnou mez. Opět ale musím dodat, že jde o teplotu měřenou přímo na procesoru a ne o teplotu samotného notebooku.
Také konkurenční notebooky vybavené tímto procesorem dosahují stejných hodnot, HP EliteBook 8540p se stejným procesorem vykazoval v zátěži teplotu procesoru přes 90 stupňů celsia, přitom však byl o poznání hlučnější než testovaný MacBook Pro.
Tedy k zahřívání jen tolik: při běžné práci je počítač spíše chladnější, k výraznějšímu nárůstu teploty dochází pouze v případě dynamického přetaktování procesoru – vše se však odehrává v rámci bezpečných specifikací udaných výrobcem. Zahřívání spodní strany je přijatelné – navíc je třeba mít na paměti, že u počítačů této velikosti se nepředpokládá s častou prací mimo pevnou desku. Není se tedy čeho obávat: bude však zajímavé sledovat, jestli se tyto zkušenosti nezmění v průběhu následného dlouhodobého testu.
